Jak Notalune vznikla

Jako kluk jsem hrál na klavír asi sedm let. Pak šel život jinudy, a o mnoho let později, když začaly hrát moje děti, jsem si ke klavíru sedl znovu i já.

Základy byly těžší, než jsem si pamatoval. Vytiskl jsem si tabulku všech not a měl ji položenou vedle not, hlavně kvůli vysokým notám nad osnovou a všemu s křížky a béčky. A nechtěl jsem hrát etudy. Chtěl jsem hrát hudbu, která se mi líbí, pozdě večer, jen tak pro radost. Číst těžší stránku notu po notě bylo ale tak pomalé, že to radost přestala být. V jednu chvíli jsem to vzdal.

Přál jsem si jednoduchou věc: něco, co se podívá na takt přede mnou a řekne mi noty, abych si ověřil, jestli hádám správně, a nemusel kvůli tomu přerušit večer. Hledal jsem takovou aplikaci. Nenašel jsem ji. Tak jsem si ji postavil.

První nápad byl držet popisky na notách v reálném čase, jen přejíždět telefonem nad stránkou. Ukázalo se, že je to skoro nemožné, a upřímně i špatný nápad: ztratíte záběr a ztratíte i místo, kde jste byli. Notalune se místo toho stala tím, čím je dnes. Přečtěte si takt, na kterém jste se zasekli, během pár vteřin. Nebo vyfoťte celou stránku, či importujte PDF, a chvíli cvičte z anotované stránky. Pak popisky skryjte a hrajte bez nich.

Mně to fungovalo. Čtení se mi vrátilo rychleji, než jsem čekal, a po cestě jsem konečně pochopil věci, které jsem jako dítě musel prospat, proč záleží na předznamenání a stupnicích. Anotoval jsem si své oblíbené písničky a dnes hraju skladby, na které jsem dřív nedosáhl. A protože si aplikace poctivě není jistá každou notou, zůstávám ve střehu a opravuju ji, a právě tehdy se, jak se ukazuje, naučím nejvíc.

Jestli to pomůže někomu v podobné situaci, nebo v úplně jiné, budu rád. Malý dřevěný metronom jsem přidal, protože jsem doma žádný neměl a ty „zdarma“ plné reklam jsem nesnášel. Tenhle je zadarmo. Ať slouží.

. David Christian Lichtag, daylight.studio, Brno